Jak ovládáme Vlastíkův vztek a jak to zvládáme doma ...

Vlastík při jakémkoliv zákazu dokáže ztropit obrovské scény. Hystericky začne na mě rukovat pěstmi, začne se stavět do bojové pozice. Teď si asi řeknete, někdo z Vás to už by jí měl. Jenže agrese střídá agresi, a u Vlastíka to je dvojnásob. Takže ho chytnu za ty ošklivé ruce a odtáhnu ho třeba jinám do pokoje . Většinou se snaží mě chytat a nebo udeřit. Říkám až se uklidníš můžeš zamnou přijít. Vztekle na mě kouká, ale ví, že se opravdu zlobím. Pro něj je největší trest, když mu odmítnu na chvíli sama sebe. To ho začne hned mrzet. Chytá mě za ruku a křičí na mě – mamko, pojď sem , mamko, maminko … V pokoji o nechám a on během chvíle stejně příjde, nezamykám ho. Někdy příjde hned, někdy je schopnej klidně půlhodiny trucovat na posteli. Občas se stává, že ve vzteku začne ničit něco co má rád, třeba postaví si krásnou loď z lega a on si jí zničí a pak pláče, nebo roztrhá krásný obrázek co maloval. Pak většinou si vezmu Vlastíka a zase opakujeme spolu do kola co udělal špatně a že tohle se nesmí, a že takhle se chovají  jen ošklivé nevychované děti, a že chci mít slušně vychovaného kluka, kterýho budou mít všichni rádi. Hodně mu opakuji, slova mít rád, být hodný. Pořád mu vštěpuji tyto slova. Když mě hodně rozzlobí, neříkám mu, že ho nemám ráda. Jen říkám – mám tě moc ráda, a proto mě tvé chování moc bolí a já jsem pak smutná. Chceš aby maminka byla smutná? A to on hned pak mě hladí a rozpláče se.

Takové občasné záchvaty vzteku nemáme doma naštěstí často, za to ve školce prý tohle je skoro denním chlebem.  ADHD je opravdu hrozně moc o trpělivosti a důslednosti. Prostě se snažit nezbláznit se. Já vím, že Vlastíček je můj hodný kluk a vždy najdem k sobě cestu. Je důležité brát tyhle děti takové jaké jsou. Věty typu no to ej rozmazlený spratek to bych mu jednu flákla, no to je síla co to dítě předvádí atd nejsou na místě. Moc ráda bych upozornila, že dítě postižené ADHD není zákonitě nevychované!!! To jsou pojmy jako hodinky a holinky. ADHD je nemoc, hyperaktivita s tím spojená a hyperkinetika též!!! Říká se, že dřív tyhle děti nebyli, že tohle je jen dobou, že tohle je špatnou výchovou. Upozorňuji, že není! ADHD je často poděděné nebo získané vlivem porodu, prenatálního vývoje atd. A u nás to má víc faktorů, špatné těhotenství, obrovský stres (zůstala jsem úplně sama bez partnera bez peněz bez všeho), špatný velmi zdlouhavý porod, a pak také genetika hraje hrozně velkou roli. Vlastíkův otec byl jedno a to samé, byl to takový pavouk a mrzout, neměl rád okolí, rád se, ale předváděl, nesnesl se s nikým, jen já, já, já a někde na konci někdo druhý. Proto bylo pro mě jednoduší od takového člověka, který nám pak ubližoval i fyzicky a psychicky odejít. Jenže Vlastíček je můj syn, moje dítě, odejít nemohu a nechci. Jelikož je to moje dítě a tak se i narodil, léčime se s tím na dětské psychiatrii bereme léky, chodíme na sezení, komunikuji s MŠ, hledáme řešení, učíme Vlastíčka ovládat se. Nezanedbávám tuto diagnosu.

Lidi jsou zlý, hodně jsem se setkala, že v době kdy jste na dně si do Vás ještě kopnou a moc rádi. Kdo mě z toho vždy dostane, je Vlastíčkův úsměv, Vlastíkovo pohlazení, a někdy i to zlobení, ty jeho nálady, vztek a pláč. Protože vím, že fungovat musím, už kvůli němu samotnému.

Chtěla bych vzkázat všem maminkám, které umí jen ponaučovat a vidět zlo a špatnou výchovu, aby si hleděli svých dětí, svých problémů.

ADHD chce sílu jak pro rodiče, tak, ale musíme dávat sílu i vyrovnanost svým dětem. S tím mám občas já problém, protože občas k pláči a slzičkám nemám vůbec daleko. Né poprvé jsem šla ze školky s pláčem.